Byly chvíle, kdy jsem měla pocit, že samotná Šumava dýchá spolu s námi. Setkali jsme se v kruhu lidí, které spojoval otevřený záměr – putovat krajinou, slyšet její hlas a nechat se vést silovými místy. Od prvního okamžiku bylo jasné, že nejde jen o obyčejnou procházku. Byl to spíš tichý tanec mezi námi a zemí, v němž se pomalé kroky stávaly modlitbou a tiché pohledy do krajiny nabízely nové odpovědi.
Ten den na Šumavě pro mě nebyl jen obyčejným putováním. Bylo to setkání s krajinnou silou, s kamennými bytostmi, se skupinou nádherných lidí a zároveň i se mnou samotnou v úplně nové hloubce. Putování vedli Jana Jungová a Jirka, a už od prvních kroků jsem cítila, že nás čeká něco víc než jen procházka. Krajina se otevřela jako živá bytost a každý její dotek nesl poselství.
Atmosféra byla výjimečná – kolem mě byli lidé, kteří přišli s otevřeným srdcem a jasným záměrem. Nešlo jen o slova, bylo to cítit v tichu, v pohledech, v každém zastavení u stromu nebo kamene. Vnímala jsem, že se neděje pouze to, že krajina působí na nás, ale že i my sami jsme působili na ní.
Byl to tanec mezi lidmi a zemí, kde se hranice mezi člověkem a přírodou rozpouštěly. A právě v tomhle jemném propojení se začal rodit zážitek, který mě zasáhl tak silně, že si ho chci uchovat a také předat dál.
Když jsme dorazili k menhiru bohyně (moje oblíbenkyně), položila jsem mimo jiné jednoduchou, ale hlubokou otázku:
„Jaké to je být tebou?“
Ponořila jsem se do ticha a vnímala. Odpověď nepřišla ve slovech, ale jako vědění. Pochopení širšího kontextu. Najednou jsem chápala, že svět vidí nějak jako grid, jemnou síť světla, na níž každý strom, kámen, ale i člověk s otevřeným srdcem září jako jedna malá žárovička.
A v tu chvíli jsem pochopila, že to není jen o tom, že kameny harmonizují nás. To, že jsme tam byli spolu – tolik lidí s otevřenou srdeční čakrou, s čistým záměrem a ochotou vnímat – způsobilo, že se celé místo rozzářilo ještě víc.
Nebyl to jednostranný proces. Kameny harmonizovaly nás, ale my jsme zároveň harmonizovali kameny i celé okolí. Bylo to, jako bychom společně vstoupili do velkého tance rovnosti – nikdo nebyl výš, nikdo níž, každý přispěl svým dílem. A právě v té rovnováze se ukázalo něco nesmírně silného: že i když má kámen mocnou léčivou sílu, otevřené lidské srdce není vůbec o nic slabší.
Když jsem tam stála a vnímala tu živoucí síť plnou světla, začala ke mně proudit i jasná zpráva. Bylo to jednoduché, a přesto nesmírně silné: „Pokračujte dál. Tohle je ono. Dělejte to znovu a znovu.“
Pochopila jsem, že krajina miluje lidi, kteří s ní vědomě spolupracují. Že to není jednostranný proces, kdy my čerpáme z její síly a odcházíme obohaceni, ale že tímto společným naladěním posilujeme i ji samotnou.
Bylo to, jako by mi menhir i stromy kolem nás chtěly připomenout, že jsme součástí jednoho velkého organismu. A že když my přicházíme s otevřeným srdcem, naše světlo zapadá do světla krajiny jako důležitý dílek celé skládanky. A čím víc nás je, tím větší sílu to celé má!
Naše kouzelná průvodkyně Jana během putování mluvila o tom, jak je důležité chodit krajinou a stále v sobě nést vizi té nejkrásnější možné reality. Její slova mi hluboce zarezonovala – a jen o chvíli později mi to potvrdil i samotná energie místa, když jsem navnímala, že právě takto se krajina opravdu proměňuje.
Na chvíli jsem se zastavila a nechala tu myšlenku doznít. Bylo to, jako by krajina dýchala spolu s námi a skrze naše vize si začínala pamatovat svou vlastní budoucnost. V tom tichu jsem cítila jemné chvění – jako kdyby samotný vzduch věděl, že se rodí nový obraz světa.
A pak se stalo něco, co jsem zažila poprvé: ve vzduchu jsem zaslechla něco, co bych označila jako smích víly. Lehký, hravý, jemný a přitom tak skutečný, že se mi rozzářilo celé srdce. Jako by nám bytosti přírody chtěly připomenout, že i v tom nejhlubším posvátnu je prostor pro radost a hravost. Že harmonizace a léčba nejsou jen vážné úkoly, ale i místo pro tanec a smích.
Dokonalost.
Když jsem se nechala vést tímto zážitkem, začala jsem vnímat, že tohle putování je teprve začátek. Pokud dokážeme otevřít srdce a vstoupit do kontaktu s krajinou, pak je toho možné mnohem víc.
Pro krajinu můžeme udělat mnohem víc, než si často myslíme – a nemusí to být nic velkolepého. Stačí maličkosti, které rozsvítí světelnou síť o trochu víc.
Zastavit se u stromu nebo kamene, položit ruku a poslat vděčnost. Nést v sobě obraz nejkrásnější možné reality, když kráčíme krajinou. Zazpívat, vydat tón, nechat svůj dech splynout s dechem země. Usmát se, zatancovat, přinést radost. Naslouchat v tichu.
Darovat drobnost – květinu, kamínek, kapku vody – jako připomínku, že místo je živé a viděné. A někdy je to i úplně prosté: sebrat odpadek, který tam nepatří, a tím vrátit krajině čistotu.
Každý takový krok je jako malá jiskra v síti, která se šíří dál a zapaluje lavinu nádherné energie, která nás propojuje s celkem. Protože my jsme součástí celku. Což znamená, že i nejmenší vědomý krok, ať už je to pohled, dotek, vděčnost nebo smích, může spustit vlnu, která posílí celé tělo téhlé nádherné Země.
Když se ohlížím zpátky, vidím jasně, že to putování nebylo jen o našem prožitku. Bylo to společné tvoření – mezi lidmi, kameny, stromy, i bytostmi, které nás tiše doprovázely.
Vnímám, že krajina je už dlouho připravená na spolupráci s námi, ale až skrze toto putování jsem pochopila, že naše otevřená srdce jsou stejně mocná jako léčivá síla menhirů. Že můžeme společně rozsvěcet světelnou síť, oživovat ji svým záměrem a posilovat tak celé živé tělo Země.
To poselství bylo jasné: pokračujte, dělejte to dál. A já věřím, že pokud se budeme znovu a znovu vracet do krajiny s vědomím, že jsme její součástí, pokud budeme nést v sobě vizi té nejkrásnější možné reality, pak se skutečně proměňuje nejen ona, ale spolu s ní i my sami.
Není to jednostranný proces. Je to tanec rovnosti, kde každý – člověk, kámen, strom i bytost – hraje svou část. A v tom tanci není nikdo výš ani níž. Jsme spolutvůrci, kteří si konečně připomínají, jaká síla se skrývá v tak prostém aktu, jakým je: otevřít své srdce a nechat ho zářit.
