Někdy se něco stane. Nečekaně. Najednou se všechno zastaví. Krok, čas, myšlenky. Jen tělo a duše ví, že se něco mění. Svět na chvíli promluví jinou řečí – tou, kterou jsme téměř zapomněli slyšet. A ty pochopíš, že není čas ptát se proč. Je čas zůstat. A být u toho celým srdcem. Tohle je příběh o jednom takovém setkání.
Pořád přesně nevím, co přesně se stalo. Ale vím, že to změnilo něco ve mně. Navždy. Bylo to jen pár dní po slunovratu, když jsem nechtěně šlápla na včelu. Zacítila jsem jeden ostrý bod uprostřed pravé nohy. Moc to nebolelo. Našla jsem hned vzápětí žihadlo. Včelu už ne. Zamrzelo mě to, omlouvala jsem se do prostoru, že jsem se víc nedívala pod nohy, ale víc jsem tomu nevěnovala pozornost.
Takže nejspíš právě proto pak přišlo druhé bodnutí, daleko bolestivější, hlubší – přesně zrcadlově, do levé nohy. A tentokrát jsem ji našla. Malou včelu. Zraněnou. Třepotala se, kroutila, utíkala. A já tam zůstala s ní. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale ptala jsem se. Co pro tebe mohu udělat?
A ona odpověděla:
„Zůstaň. Drž mě. Dívej se.“
Myslela jsem, že to bude chvilka. Že za pár minut odejde, jak to asi včely dělávají, když jejich křídla ztěžknou bolestí. Ale ona zůstávala. Dlouho. A já s ní. Byla jsem s ní víc než půl hodiny. Pozorovala jsem každý její pohyb — jak se stáčela, jak sebou házela ze strany na stranu, jako by se snažila něco vykřičet do světa beze slov.
Hlavou mi běhalo tolik věcí, ptala jsem se, proč nechce pomoc to ukončit rychleji. Nemám zkusit léčení? Je ještě naděje? To mám vážně jen sedět a dívat se jak trpí? A kvůli komu, kvůli mně, protože jsem nešla dost vědomě.. Proto se mám dívat? Byl to plán? Bylo to domluvené? Objetuje se pro mě? Co se to děje?
Slzy mi tekly, a přesto když se moje mysl tu a tam uklidnila, jsem někde uvnitř věděla, že to co se právě děje mě nějakým způsobem silně přesahuje. Chtěla jsem jí pořád dokola opakovat, jak je mi to líto. Ale ona mi to brala z rukou.
„Nedělej to o sobě,“ šeptala mi znovu a znovu bez hlasu.
„Jen se dívej. Buď tu. Přijmi to.“
A tak jsem byla.
Nebyla v tom slova. Nebyla v tom vysvětlení. Jen hluboké ticho, které se mě dotýkalo víc než jakákoli věta. Jako bych se najednou napojila na nějakou starou paměť. Paměť bolesti, která nepotřebuje být napravena. Jen přijatá.
Možná to nebyla jen včela. Možná to byla posvátná bytost, která přišla, aby mě něco naučila. Možná to bylo moje tělo, které si skrze její žihadlo vzpomnělo. Možná to bylo všechno zároveň.
Vím jen, že od té chvíle vidím jinak. Jsem víc tady. A když někdy zase utíkám pryč, slyším její tiché: „Zůstaň. Dívej se. Neodcházej od toho. Vnímej.“
Bylo to zvláštní – smutné, klidné, hluboké. Jako kdyby něco starého odešlo a něco jiného se ve mně zrodilo. Nehledala jsem slova. Jen jsem tam chvíli seděla. Bosá. Dvě zrcadlová žihadla pulzovala ve středu mých chodidel.
Jako dvě pečeti. Otisky, které mi minimálně ještě pár dní, ale nejspíš už navždy budou připomínat: Byla jsi tady. Dívala ses. Zůstala jsi. A možná právě to je dnes největší odvahou — zůstat přítomná i tehdy, když nevíme proč. Když nemáme odpovědi. Když bolí jen být.
Protože v tom tichu se někdy odehraje proměna, kterou naše mysl nikdy nepochopí, ale naše duše si ji zapamatuje.
Věděla jsem, že včely ubývají. Četla jsem o tom. Vnímám to v krajině. Už dlouho včelám pomáhám. Setkávám se s nimi. Stavím jim pítka. Sázím květiny. Mnoho mi jich už zemřelo v náručí na otravu pesticidy. Nebo vyčerpáním, kdy už ani kapka cukru nepomohla.
Ale až tohle setkání mi to vrylo opravdu pod kůži. Najednou to nebyl jen další článek. Byla to konkrétní bytost. A bolest, kterou jsem způsobila přímo já, i když nechtěně. Dívala jsem se na to a došlo mi, jak hluboce se to týká opravdu nás všech, i mě, i když si myslím, jak moc jsem ta "hodná". Pořád jsem to nepochopila.
Včely nemizí jen kvůli pesticidům, ztrátě divoké krajiny, klimatickým změnám. Kvůli hluku, stresu, manipulaci. Mizí hlavně proto, protože jsme zapomněli, že příroda potřebuje prostor, klid a úctu. Když zmizí včely, nezmizí jen med. Mizí i rovnováha. Poezie květin. Symfonie mezi křídly.
A spolu s tím i schopnost člověka naslouchat tomu, co se nedá říct slovy.
Něco na včelách bylo vždy jiné. Ne jako u jiného hmyzu – je v nich klidná vážnost. Něco, co připomíná řád, hluboký smysl, neviditelnou misi. Nežijí samy pro sebe. Nejsou hlučné. Nehledají potlesk. A přesto celý svět drží pohromadě díky jejich tiché práci.
Ve chvíli, kdy jsem držela včelu v dlaních, tohle všechno jsem cítila. Byla zraněná, umírala, a přesto z ní něco vyzařovalo. Jako by se kolem ní otevřel jiný čas. Starý čas. Čas pradávné moudrosti, ve které každá bytost ví, proč tu je.
A nic není zbytečné.
Včely jsou poslové — nejen mezi květy, ale i mezi světy. Jsou pamětí Země, rytmem, který jsme zapomněli slyšet. Jejich bzukot je modlitba. Jejich tanec je píseň směru. Jejich žihadlo… možná připomínka, že života není bez bolesti. A že i bolest může být bránou.
Když jsem s ní byla, necítila jsem, že umírá hmyz.
Cítila jsem, že se loučí kněžka.
A při jejím odchodu jsem měla jen mlčet a dívat se.
Jak se loučí svět, který jsme přestali uctívat.
Včely nepotřebují, abychom je zachraňovali. Potřebují, abychom se probudili. A začali znovu žít tak, aby tu mohly být s námi.
